za satelitem...

tu krajinu zřejmě stvořil
ne tamten
ale nějaký poťouchlý návrhář
co má po kapsách
velká gesta
i náhlé přechody
zvlněné louky končí v útesech
nad malými plážemi
se tyčí ztepile les borovic
z hladiny oceánu
se jako přízraky plachetnic
zvedají skalnaté věže
na okrajích prašné silnice
se krčí tráva
a vyhlíží mořský obzor
zatímco ona míří
v podivných úhlech do hor
a vábí putující
svým závratným stoupáním
takže když se ohlédnete
oceán se za vámi zvedá do výšky
jako modrý svah nad skrytým údolím...

takové úlomky ráje
uspořádané jistým způsobem...

a tam nahoře
na nejzazším konci
kde se cesta už jen odhaduje
na vrcholku skalnatého kopce
se objevuje
prostý pohodný příbytek
do kterého když vejdu
možná najdu tebe Amazigh
s rozesmátým obličejem
očima co svítí zvědavostí
a jindy zakalené nepatrným smutkem...

vyzařuje z tebe nevinnost
ale přiostřená sebedůvěrou
promlouváš neuspěchaným tónem
zastavuješ
když hledáš to správné
a zasahuješ intelektem...

občas se pronikavě zasměješ
zatleskáš přitom rukama
a radostně koulíš očima
někdy zahloubaně hledíš do podlahy
a potom
opracováváš to ticho
ze kterého se dá něco vykutat
když dovolíš
budu tvým věřitelem…