Vyznání starých bot a šmíráckých mraků

Spi, tuláku
ve větru chrastí
suché stonky třezalky.
Vůně země vpletla se ti do vlasů

Spi, tuláku
a nechej stromy, ať tě kolébají -
zpívají o nebi, vysoko, vysoko nad nimi.
Nechej uschlé květy trav
číst ve tvé dlani
vzpomínky na bahno, lásky, putování...
Nechej si šeptat divná slůvka
od napůl spících ještěrek,
ztracených pírek pod břízami.
Nech slunce svítit před bouří
a vzduch přikrýt tě místo deky
a nechej ostatní jen tiše závidět...
vždyť Tobě
patří celý svět.

Vzduch tě lechtá na chodidlech
a boty jsi nechal v příkopu
spolu s minulostí.