Bílý kůň

Bílý kůň kluše sám krajinou,
bez jezdce, ve zlatém postroji.
Mnozí že v bitvě té zahynou,
věděl, však rány se nezhojí.

Hluboké rány a šrámy na duši,
kůň smutní pro svého pána.
Kdo ten žal hluboký vytuší,
zjistí, že cesta je dána.

Rudé je nebe, barví se krví,
slané slzy co kapky deště,
Boj to byl těžký a nebyl prvý,
jitro však nepřišlo ještě.

Bělouš si s volností běží dál,
možná oznámit světu tu zvěst.
Zařehce naposled, přejde v cval,
a poté nechá se srdcem vést.