inkrustační...

na tržišti malém
i pozdě večer
hlučně osvětleném
je plno lidí..

vzduch se tetelí blahem
nade dveřmi hostinců
svítí Tiffanyho lampy
jakýsi falšovatel dějin
vmaloval na plátno
doprostřed labyrintu
zmateného mínotaura
se zavázanýma očima
o kus dál plápolá noční oheň
v okrášlené kašně
sochou smyslné ženy
bez paží
se koupají děti
na balkóně
před chrámem z rudé žuly
stojí kněz v šarlatovém
a káže obluzeným
cosi o ráji…

vedle sedí dobrodruzi
v proutěných křeslech
za kamennými stoly
popíjí ze skleněných fléten
a hrají vrhcáby
parta přiopilých rekrutů
vchází nejistě do nevěstince
u sedmi vzdechů
já se zastavil
v půjčovně čepic a klobouků
s garancí
žádné cizí smutky
nějaká žena venku tluče
máslo ani koberec to není
střídavě osla a muže
a kolem projela rikša
tažená zakrslým bílým slonem
po dláždění…

ustoupil jsem
do stínu hájovníků
k malému jezírku
ukrytém před zraky
pruhovaných plavčíků
kde se koupala dívka
a kostkované rybky
jí oždibovaly nožky…

víte
člověk se nikde necítí
tak jako doma
to ovšem neznamená
že se někde na chvíli
nemůže cítit líp
a tak jsem skočil
za ní…