Amélie

Odkládám civil do bílé skříňky
a měla bych i soucit.
Nakrmit, vyměnit plínky,
jen nemít při tom žádný pocit.

Už z chodby slyším hluk.
"Nechci vás, jděte pryč."
Nemám ráda tenhle zvuk,
ale vrací se jako míč.

Zas nechce jíst a rozbil hrnek.
Sedám si k němu na pelest.
Smetu pár makových zrnek
a vymýšlím po sté stejnou lest.

"Nechci vás, chci svoji Amélii!"
"Já jsem Tvá Amélie, copak jsi nepoznal?"
Ta lež mě tlačí v šíji,
ale chci aby jedl, aby si snídani vzal.

Otočí pomalu hlavu a zarputilost se rozplyne.
"Já myslel, že se nevrátíš, já strach jsem měl."
"Vždycky se vrátím,"snažím se tvářit nevinně.
Krmím ho. "Copak jsi tady vyváděl?"

Pak každý den je pro mě záhadou.
Jaká asi Amélie byla.
To jméno voní zahradou,
byla snad žena, láska, víla?

Když tenhle starý muž byl ještě mlád,
milovali se za úsvitu?
Možná pro ni květy krad
a skládal básně o měsíčním svitu.

Nosila podpadky a šaty rozevláté?
Jaký odstín rtěnky a jaké měla vlasy,
černé, hnědé, zlaté?
A co její hlas? A barvila si řasy?

Jak to, že zbyla mu jen vzpomínka tahle?
Všichni ti lidé, které znal
z mysli se ztratili, rozplynuli se náhle.
Čas si je všechny někam vzal?

Třeba se jednou mysl rozjasní
a já se zeptám na ni.
Všechny mé otázky se objasní
a Amélie nebude jen zdání.




Je nový den,
usmívám se už od rána.
Otvírám pokoj..průvan jen.
Postel je prázdná, ustlaná.

Stisk ruky mé, byl falešný.
Odešel za tou pravou.
Je to tak dobře, už je s ní,
a mě dál Amélie se honí hlavou...