Internetové seznámení

Anotace: Jedná se o povídku, která kritizuje seznámení na itnernetu.

Bylo právě pondělí, ale jako každé ráno, snad kromě soboty a neděle, jsem vstal, abych vyrazil do školy. Chodil jsem tou dobou na střední školu Educu, která byla pro mne jakoby druhým domovem. Nevěděl jsem přesně, jaké oblečení bych si oblékl, protože minulý týden jsem se dozvěděl o nové spolužačce, která k nám měla nastoupit právě toto pondělí. A tak jsem vzal, co se hodilo, ale aby to šlo do módy a nebylo to cikcak. Ještě jsem sebral tašku a kabát a vyrazil jsem do školy.

Na parkovišti před školou stál jasně modrý skútr, který jsem tam ještě nikdy předtím neviděl. Ale domyslel jsem se, že patřil nové studentce. Nejdříve jsem šel jako vždy do šatny, abych si tam hodil svůj kabát, a pak jsem vyrazil do třídy, kde jsem ji spatřil. Byla přenádherná a měla krásné vlasy.

„Ahoj, já jsem Ester. Hmm… a ty musíš být Renda, všechny jinak znám,“ pronesla na mne, ale já jen užasle zíral a ani ji moc nevnímal. Ale hned jsem se raději vzpamatoval, aby to nevypadalo blbě.

„Jo, jo, to jsem. Já jsem Renda,“ koktal jsem trochu.

„Mohla bych si na tento předmět sednout s tebou? Všude jinde je plno,“ zeptala se, když jsem šel k poslední lavici. Já jenom přitakal a tak si Ester sedla ke mně.

Od té hodiny, co jsme spolu byli, jsme spolu mluvili čím dál víc. A já pořád na ni užasle zíral, jelikož já byl asi… zamilovaný. Šlo to i poznat z toho, jak jsem jí směle pomáhal se vším, o co požádala, nebo se sám nabízel, že pro ni udělám, co řekne. Také jsem se rozhodl, že moje city jí musím co nejdříve sdělit. Takhle už to dál nešlo. Skrývání citů a emocí není pro člověka zdravé. Ale, řekl jsem si, že to udělám až koncem týdne a ne teď, ne když to nebylo nezbytně nutné.

Avšak týden ubíhal rychleji, než se zdálo, a byl tu už pátek, kdy jsme zrovna měli samé testy a písemky. Vůbec nebyl čas prozradit Esterce, co k ní cítím. Bylo by to v tom zmatku ještě větší šílenství. V pár písemkách jsem Ester i poradil, protože jsem chtěl udělat Esterce radost a tak se taky stalo. Nezbylo mi nic jiného, než ji někam pozvat. Uvažoval jsem o tom, že by to měla být dobrá restaurace a v žádném případě nezáleželo na financích. A taky, že jsem si vybral. Byla to moje oblíbená restaurace, která byla pod názvem Ferdinand. Právě tam jsem Esterku pozval.

Šel jsem po boku Ester, která se skvěle oblékla do společenských šatů, a mířili jsme přímo k Ferdinandovi.

„Rendo, musím ti něco říct. Na internetu jsem poznala skvělého kluka. Je úžasný, vždycky mne rozesměje. Sice jsem ho viděla jen na fotce, ale už mne pozval na rande,“ pronesla Ester.

To vůbec nebylo možné, co jsem právě slyšel. Cožpak Ester nechápala, že tohle je taky rande? Ani jsem tomu nemohl uvěřit, ale co mne nejvíc naštvalo, bylo to, že poznala kluka na internetu.

„Ale Ester, věř mi. Nemůžeš přece někomu napsat na internetu, když tam číhá plno šílenců, kteří jenom čekají, až jim ty napíšeš a oni pak jenom zaútočí!“ vykřikl jsem jak ztřeštěný do noci.

Ester se samozřejmě zalekla: „Jak můžeš něco takového říct? Vždyť už si píšou s Ondrou dva měsíce. Já mu můžu věřit. Možná jsem ho neviděla, ale to ještě není důvod, že není skutečný! V pondělí s ním půjdu a ty mi přece nebudeš říkat, s kým můžu a s kým ne! A víš co? Byl to stupidní nápad jít do té restaurace, už nemám ani hlad,“ Ester odešla od místa naprosto naštvaná.

Esterka možná byla hezká a inteligentní, ale evidentně nebyla v těchto věcech příliš vyvinutá. Proč si nemůže uvědomit, že mám o ni jenom strach? Měla by přece jako informatik vědět, že na internetu je plno nebezpečí.

Následoval víkend plný zklamání. Čekal jsem, že by mohla napsat, nebo zavolat. Vůbec se tak nestalo a já jsem jí ani nedivil. Neměl jsem být tak krutý. Ale na druhou stranu jsem měl přece svůj důvod. Později jsem pak už přestal i čekat na sms, nebo na telefon. Prostě jsem se zamyslel. Esterka mi dokonce řekla, kde se sejdou a kdy. Já věděl, že jsem strašně tvrdohlavý, ale řekl jsem si, že Esterku budu sledovat na tom jejich setkání.  A s nakonec tedy s dobrým pocitem jsem šel spát a čekal jsem, až nastane pondělí.

„Ahoj,“ bylo jediné slovo, které jsem v pondělní ráno od Ester slyšel. Po celý den seděla s Pájou, protože Nela byla nemocná a tak bylo jedno místo volné. Pravda, jednou jsem Esterku potkal a pak už to bez ní nešlo. Jenom se sám sebe ptám, jak jsem mohl žít bez Ester.

Nastalo odpoledne a už zbývaly pouze tři hodiny, než se Ester setká se svým kamarádem. Jenže já byl do Ester zamilovaný a prostě jsem to musel vidět.

Doma jsem na sebe něco rychle hodil a už chtěl vyjít, když mne zdrželi kamarádi, kteří opět přišli, abych šel na chvíli do čajovny. Jako vždy Klára a Honza přemlouvali aspoň patnáct minut, ale nakonec se mi podařilo jim vysvětlit, že opravdu nemůžu. A konečně jsem vyrazil tím směrem, kde Ester podle mého mínění jela na skútru.

Po dvaceti minutách jsem přišel k menšímu lesíku, kde jsem zahlédl Ester. Vedle ní stál pohledný muž, který se začal Ester dotýkat. Samozřejmě ve mně vzplanula vlna žárlivosti, jak jsem to tak z povzdálí sledoval. Jenže celá věc, která následovala, se udála tak rychle, že by to někdo mohl sotva zaregistrovat. Muž, nebo údajně Ondra vytáhl nějakou zbraň a namířil ji na Ester. Ester tam prostě tak stála a vystrašeně začala plakat. „Bože Ester, cožpak jsem ti to neříkal?“ povídal jsem si pro sebe v duchu.

„Jo tak ty sis myslela, že bych já něco mohl od tebe chtít co? Jediné co chci je tvůj skútr, když ses jím tak chlubila,“ smál se odporně útočník se zbraní tak přesně namířenou na Esterčino srdce.

Nemohl jsem tam přece tak stát a jenom koukat. I okamžiky za celý týden, které jsem si teď v hlavě promítal, byly naprosto úžasné. Musel jsem tomu zabránit.

„Nedám ti ji, je moje!“ křičela Ester na celé okolí.

„Jak chceš!“ zařval agresor a zdvihl zbraň.

„Neeee!!!“ vykřikl jsem, když jsem vyskočil z křoví.

Utíkal jsem k tomu dezorientovanému útočníkovi, který už mačkal spoušť, a vrhl jsem se přímo do střely, která letěla na Ester, jenž se na mně jen koukala a nevěřila svým očím, které jasně říkaly, abych jí neříkal větu: „Já ti to říkal.“

Následoval nějaký výkřik a pak přímo nejobávanější temnota, skoro jako bych už nevnímal.

 

Probudili mne zvuky pípajících přístrojů v nemocnici, které jsem tak upřímně nesnášel. Někdo se nade mnou zohýbal a já hned poznal obrys Ester. Jakmile uviděla, že jsem vzhůru, okamžitě mne objala.

„Rendo, já… Mrzí mě, že jsem ti nevěřila. Měl jsi pravdu. Po tomhle už nikdy nechci používat internet k seznamování. A to, že jsi byl takový, že jsi mě zachránil, za to ti moc děkuju,“ omlouvala se Ester se slzami v očích. Právě v tu chvíli si něco uvědomila, protože s sebou cukla. Sehnula se a políbila mně. Bylo to jako v sedmém nebi, a to jsem byl pořád naživu.

„Já tě miluju,“ pronesl jsem bez váhání a poněkud jsem se zarazil, protože pro některé to může být šok. Ale Ester se pouze pousmála.

„Já tebe taky. Zachránil jsi mi život, to bylo to nejhezčí, co kdy mohl někdo pro mne udělat. Až na tu zničenou motorku. Ondra na ní ujel, potom co vystřelil svůj poslední náboj na tebe, někde v příkopu havaroval. A lidé, co bydleli blízko a slyšeli výstřel, zavolali policii. Stejně to od tebe bylo tak prostě úžasné. Nemůžu uvěřit, že jsem to pořád neviděla,“ říkala pomalu Ester se slzami v očích.

Byl jsem šťastný, že jsem naživu a že jsem spolu s Esterkou. A co bylo nejlepší? Ten dobrý skutek, že jsem ji zachránil. A Ester se odnaučila seznamovat na nebezpečném internetu.

„Esterko? Mám pro tebe překvapení!“ prozradil jsem Esterce jednoho dne ráno.

Zavedl jsem ji ven a ukázal ji na nový skútr, na který jsem jí šetřil. Esterka mne popadla a dlouze políbila. Nic lepšího v životě, než mít takové štěstí, není. Nikdy bych nemohl nechat svou Ester někomu nebezpečnému a vždycky ji hodlám ochránit.