. . .

I.

 

Nepopal se

o chlad mých osamělých rán,

kdy z popela se

(a z Božích ran)

zrodí fénix smělosti,

lásky a hrdosti,

a zamává perutí

nad okamžiky světobolu.

 

Had kroutí

svou oběť v zápalu

poslední agónie.

 

Petúnie.

 

Kvetou bez ohledu na období,

kterým procházím

já i příroda.

 

Náhoda.

 

V tom ohbí,

kde tak ráda spávám,

láska schází

a já ztroskotávám,

kde prve přístav stál.

 

II.

 

Smál.

 

Smál se ouradkům

nad šálkem čaje,

házel chleba skřítkům,

oheň plál,

hleděl do kraje,

záviděl skutkům

čirého milování.

 

Ještě hřeje?

 

Možná mi přeje,

abych zčeřila kal,

jenže mi lhal,

že jen se mnou dnes půjde spát.

 

Jak se pak může ptát,

je-li jeho srdce ještě platidlo,

nebo se mu už do hrudi vrátilo?

 

Zahazuju nedopalek

a vezmu špalek,

ať mi setne hlavu dřív,

než poryv

odvane všechny zbytky toho,

co chovala jsem pro něho,

co mělo patřit jemu,

co už nedám nikomu.