Malicherné dny

Květy zelené pouště,

rozpustily se do nicoty,

a věneček z lidských srdcí,

byl poláman na kousky puzzlí.

Jen kostra teoreticky živá,

ocenila obraz málocenosti,

a květy pouště na nebesích,

spatřila je i dávno po smrti.

Temné slunce vrhajíc stín,

lapilo každou světlou duši,

a v barvě noci,

se vytratili i ostatní.

Zůstala jsem jenom já,

v bytě plném kostí z duchů,

a červeně jsem zírala,

do dalších malicherných dnů.