meziročně...

v tom kraji
přehlubokých bažin
a žilkovaných tůní
liknavými řekami...

po úzké cestě
vinoucí se jako hřeben zdi
ubíhající k temnému obzoru
mezi tápavými obrysy
a trouchnivými barvami močálů
kráčela žena
na šafránové kštici
zešikma klobouček s erbem
rozpůleného muže
pohupovala se při chůzi
připomínající dávný věk
vnadných šermířek
a když jí světlo cinklo o tvář
odhalilo měkké oči
hliněné barvy…

patřila k těm
zhola nepraktickým lidem
kteří jsou pro praktický život
zcela nepochopitelně velmi důležití…

někdy si říkám
že stará heraldika
měla něco do sebe
než doba maskovacích barev
v kultech chameleónů a švábů…

lehce mi pokynula
usmála se blahorodně
a mlčky pokračovala…

nevadí
stejně mě stojí značné úsilí mluvit
asi jako velkému zvířeti
když nacvičuje nové kousky…

jen jsem si uvědomil
že cosi v té její nepřítomné tváři
potvrzuje legendu
že pravou vášní
jejího života je…

dosaďte si…