Zrnka kávy

je pozdní večer
nad hlavou nebe z kávy
v hlavě jenom prázdno
a z cigaret dým
prázdná slova vzduchem
jako kruhy na vodě
a pod očima
mlčí

zrnka kávy v rukou drtí
hladí dříve psané věty
s šedí času mísí touhy
pro konvence
zametené pod koberce

co vyplavou
jen ve víně
byť topí v každé vteřině
nechtějí se vzdát
...už dva roky

řekni mi to,
řekni to všechno,
tak řekni to!
řekni mi, že to nemůže být hloupá náhoda!
prosím, prosím tě, řekni to!
...

já bych ti obětoval celý život

aniž bych chtěl
je ze mě bezvěrec
už si nic nepřeju
chci zapomenout
ve víně bez viny
nastokrát zároveň
chtěl bych
...
nebudu to říkat nahlas

(já bych se tebou líbal, kdybys chtěla,
kdybys jen trošku chtěla...
ale ty nechceš...)

běž...
(nechci být hrubej)
běž!
prosím tě, jdi už!
prosím... prosím!
nenuť mě tě prosit
já už nemám sílu

pohlédnout do očí
do svitu měsíce
jak chodbou odtančí
ve svoje světy
jen paralelní

jsem jako vlk

a ona nedostupná
už dva roky
permanentně neonová