Bublina

obalena tenkou blankou 
zas jdu po ulici 
a sněží 
den co den vstříc zlu a zlobě,
smutku, lidskému pokolení, 
nic dalšího neumí, 
jen v pantoflích 

a paralelní vesmíry 
se odrážejí od stěn 
nezměněny 
navzdory empatiím

 pomocí loutek
jen hraným 

tak kreslím svou duhu 
vysněnou do detailu 
a všech devět barev 
naskládám si vedle sebe 

a kvadraturu kruhu 
dam si místo bonbonu 
a rozliju vanilkové nebe, 
abych se nemusela dívat 
na to jejich sterilně modré 

a co když dojde? 
 tlukot pak utichne 
rozplyne se do ztracených 

časů v modrých očích, 
tak cizích, 
co jen,

co jen pak,

 až dojde mi? 

... bublifuk

(zvláštní, jak se svět úplně změní, když vám někdo vleze do bubliny)