1.

Tehdy...
      tehdy jsem odešel,
      protože jsem prostě nevěděl
      jak říct,
      že ji mám příliš rád.

 

   A neřekl jsem ani kam
       a na jak dlouho...
                         /jen
                                "občas mi napiš"
                           a 
                                 "já musím"/

 

     A vážně mi psala.
  Každé ráno mi přála
  krásný den a šťastné kroky
  a k večeru zas sladké sny
  a "vrať se brzy".

 

                 **Ani jsem si nevšiml jak ten čas rychle letí**

 

            Já jen do esemesek balil sem tam úsměv
                                             sem tam pusu
                                             sem tam "díky"

 

                   **Včerejší ráno ale už nikdy nezapomenu...**

 

          Něco je špatně... /ale do háje co?!!/
          Něco se nestalo... /ha ha ... už ti to došlo?/

 

       V poledne jsem vyjel na starou adresu.

                                          Znovu ji vidět... stále tak nádhernou...
                                                                             žádanou...
                                                              přesto tak ve smutku...
                                                                             samotnou...

                           **dost mě to bolelo, cítím to ještě teď**

 

       Opřela se o oprýskanou zeď,
                  podívala se na nebe
                pak na pověšené prádlo
                pak za sebe do okna na toho JEJÍHO DEBILA
                pak na mě...

 

                Čekal jsem teplo
                               úsměv
                         cokoli jiného než   "Už nás to posčítalo a odečetlo...
                                                 Máš ještě štístko ode mě?

                                                                                   /mám... raději zabij mě
                                                                                         jen neříkej ODEJDI/
                                                    Dobře ho hlídej.
                                          Až nás to ještě tisíckrát znásobí a pak vydělí...
                                                            budeme ho potřebovat oba
                                                              budeme totiž v *prdeli*..."

 

                 /pozn. autora: to jsem napsal já, ona řekla *beznadějném předpeklí*/

 

             Ještě se na odchodu ohlédla přes rameno
                            "příliš jsem tě milovala...a ty jsi to neviděl
                                                            a klidně jsi odešel"

 

                         !!"Příliš jsem tě miloval...musel jsem...promiň..."!!

 

//Moje první PROMIŇ v životě!! a spolkla ho její záda.//

      Má mě pořád ráda...to vím
      Mám ji pořád rád... /jestli to ale ví..? to nevím..! asi jako ona nevěděla/

 

 

 

  ASI DOSLOV:
              Před tím obtěžujícím citem...láskou nebo co to je...nikdy neutečem...
              Ale posrat si život útěkem, to umíme... (já teda docela určitě).