O tichém smutku v nás

Jsou chvíle
kdy je tak zvláštně těžko
na duši

Už není důvod vracet se do míst
kde vyrostla jsem v ženu

Ještě loni koncem léta
bloudila jsem kolem poloprázdné Café Technika
i když jsem věděla
že už tě tam nepotkám

Vzpomínám
jak v zimě
kupovals víno a já koření
a vždycky bylo
kam jít
kde mít své tajné doma

Byly to večery
plné úsměvů a dlouhých hovorů
o životě
vesmíru
a o všem co je v nás

Jsem šťastná za tvé štěstí
ženu
dítě
a veliký dům se zahradou
co sis vždycky přál

Každý má ale někdy právo na smutek

Jsou chvíle
kdy je dobře plakat

To když je těžko na duši
a já pak na kolenou
s pokorou
vzhlížím k Té, která nese tisíc duší


Nezapomínám každý den děkovat
protože život už mi ukázal
že nic není zcela samozřejmé


Asi je čas
udělat krok vpřed
a zase v sobě trochu povyrůst

Je to ten zvláštní okamžik kdy
i přes bolest
vlastně krásně je mi na duši


Vím že musím být už dospělá
a tak se snažím

Občas mi ale stejně chybíš, tati