π Leviathan

Anotace: jen tak

ujedu v autě realitě




ve tvém bytě


tvá slova v mé puse už dávno nehnijí
rozložily se na miliardy kousků
narodil jsem se
a potom hned umřel
abych tě zmátl
matko hvězd
jsem jenom klon ve tvém pojetí světa
na růžích máš ustláno
s hvězdokupami

a až se rozední budu ten poslední

v posteli s klukem vázán jen minulostí přítomnost pohlcovala mé tendence být normálním

jako ty


nevíš že jsem neujel

několik dnů byla noc

ale když jsem něco vyprávěl tvářila jsi se znuděně
a moje vtipy ti připadaly vtipné jen když jsi potřebovala
vypadat jako moje žena před svými přáteli

brníš jako městská světla
opravdu tak svítíš a
to mi stačí
už vím že nejdu sedím a tluču hlavou o zeď
brníš jako světla aut

že všem řekneš věci které se nikdy nestaly
a možná bych už na tebe neměl myslet ale já nemůžu
protože jsi tak kyselá až to bolí i moje dásně
stačí nazvat mě parazitem a každý tě bude utěšovat

ještě jeden malý krok a definitivně sám sebe zaskočím
stanu se bláznem

protože lidé nechtějí znát pravdu chtějí mít důvod ubližovat
lidem kteří se jim prostě jen tak nelíbí
a nezapadají do jejich světa vystavěného z představ
o skutečném šťastném a bezstarostném životě bez bolavých kolen
a děr ve stromech


musím ještě bojovat proti nemoci
kterou mám v sobě?
nebo se můžu nechat pohřbít nedůvěrou
a tichem z hluku
jenom kdybych ohluchl
alespoň na dva tři štěky


řekla jsi že jsem idiot a myslela jsi tím že neskáču tak
jak si přeješ pískat a tam kde dřív bylo srdce a láska je teď
ta díra kterou jsem ti udělal já
údajně

brzy ráno je světlo tolik podstatné
ale ještě jednou se vyspím jako normální člověk
a potom už dokážu být sám sebou
opravdu

a jaké je překvapení když ráno otevřu oči a nikdo na mě
nehraje divadlo jak je mu ublíženo a jak se cítí osamělý
a prázdný a sám

a já už nebudu bojovat proti lidem
kteří nejsou ve válce
už nebudu tiše trpět bolest
pod kůží
a usnu v té zimě z osamění
mezi vámi všemi

kteří chtěli ujet pryč
kdo zapomněli klíče od auta
já to nebudu dělat
ne
ne
ne
ne
moc
tě chci













pořád ještě umím zapálit svíčku a nechat se unášet plamenem noci
proklouzneš mi mezi prsty pokaždé když se rozední
a mé noční můry tě nedostihnou
jsi jako těžky závěs
v noci neviditelný a ve dne tak zbytečný
ale přesto tě potřebuji
tehdy jsem přece neuměl dělat věci
které jsem se naučil
až bez tebe
jak ti mám ukázat
že tě stále potřebuji
když jsi zemřela
jak ti mám ukázat že tady jsem když
jsi dávno pryč


vždy jsi byla někdo koho jsem chtěl vždy mít
ale nemohl jsem si tě dovolit











všichni jsme prasata











pamatuji si že jsi roztahovala nohy
abys měla co jsi chtěla
taky jsi za sebou nechávala
ticho
jednou
dáš mi?

vplazím se do tvého břicha jako had
který tiká a v bolestech se stanu
tvým malým uzlíčkem štěstí prosím
jen ať to netrvá dlouho křížaly v mém mozku
se narovnávají a způsobují mi stres
chtěl bych být tvým pepsinem

velký muž
s malým ptákem
ohrožuje malý mozek
ve tvé hlavě
drahá já už jsem dlouho na druhé straně
a stejně jsem ten kohoutek stisknul
bylo to tam napsané
"právě jste si prostřelil mozek"
a od té doby už
jsem nikdy nemohl být svůj

ale zůstal jsem sám sebou














i jinde řežou prasatům nohy a dělají že jde o
přirozený běh věcí

ale mě už stejně nic nezastaví
protože jsem se rozhodl nerozhodovat se
o tom co chci udělat
rozhoduje někdo zcela jiný
můj patron
kolega z vnějšího světa

a


?


nikdy jsem se vesmíru neprosil o to abych žil
tam někde za horami kde zapadá slunce jsem nebyl a nebudu
a nic mě tam už netáhne
protože se vracím
normálně se vracím jako každý druhý
kdo se nedokázal vyrovnat s postupem vpřed

mnoho moří bylo vylito pro ty
kteří si to nezaslouží
a mnoho mostů spáleno pro ty
kteří se ho nechystali překročit






dnes
v ten den
kdy jsem zapomněl že jsem tě znal
v loužích po dešti je vidět odraz větví
které s tichým praskáním mávají
to se tak stromy navzájem zdraví po ránu
když jim k tomu vítr zafouká
v mém mozku je plno kořenů stromů
propletených s mými touhami
po celém širém světě
hraju si s obrázky
v mém lese se třpytí vzpomínky na hladině jezera
tvořeného loukami a mozoly času
to všechno proto
že mě nebaví být člověkem
který
už není člověkem

naložili jste si na mně své problémy
naučili jste mě běhat a teď mi vyčítáte
že utíkám
vyčítáte mi že se bráním
ale pes zahnaný do kouta vás pokouše

jsem strom vrostlý do své vlastní tíhy života
utopený v tichém včelím větru
zamrzlý na poušti a rozložený na tisíc kousků
pro jednu jedinou chuť držet se správné cesty
i kdyby byla zakázána

věřit znamená nebát se
a ten kdo se bojí
ten nevidí
kdo při něm doopravdy stojí

v loužích po dešti se ještě neznačí obavy ze sucha
ale každý strom jednou zemře
a jeho trouchnivějící dřevo se vpije do kořenů
těch kteří rostou
a mávají si navzájem
každé ráno
když vítr dovolí






slyšíš mě?
vidíš mě?
slyš
viď
stůj
mrzni
čekej
vleč se se mnou
rozpíjej se v bateriích osudu
rozkládej se v mém těle
tluč v mém srdci
bij na poplach
pros o milost
uč se
svleč se
odteč
přeskoč mě
vydásni se
do mé pusy
prosím už odtáhni
vymaž se
imploduj do mého těla
rozkrájej se
přetáhni se přes hlavu
uskoč do svého nitra
zavraždi své city
poprav svůj chtíč
vylep si na čelo terč
stref se do sebe
stref se do sebe a už nikdy
to nebudeš muset zkoušet znovu






všichni jsme jenom prasata co nechtějí slyšet nic o řezníkovi







v lese není tma je tam jen zakleté světlo
rostou tam bouřky a stromy se klátí v tichém ale nemocném větru
vpravo od všech hnijících kmenů leží těžký vzduch
kontury pralesa jsou jako husté temperové barvy
rozpité pradeštěm a tak ponechané vpíjet se do svých
krátkých ale výživných osudů
ve tmě se světlo tváří že neexistuje
kůra všeho co stojí a láme se vedví je k dispozici času
les je nemocný všemi svými ptáky a brouky
a pramen čisté vody nikdy nelže
když se zkalí a páchne hnilobou
vzalisi štětce a zamalovali les černou bělobou
vrostli do svých chtíčů a nohy jim už nesloužily
jen kráčeli vpřed ve svých představách o tom
o čem nic nevíme





nejsem nic než stroj ve tvých představách o životě
část tebe ale stále tolik sebou že se na to můžu vysrat
když chci utéct a nevtělit se ti do spánků
ty jsi jenom kus šrotu a máš v sobě vůbec všechno nic co jsem já
nikomu nic nikdy nedal
a ta část mě která tě milovala je nenávratně pryč




a ten druhý já kterého jsem v sobě nosil
ten který se probudil a už nikdy nešel spát
mi říká že ty jsi jen přelud a trochu něco jako zlá noční můra
a stačí už nebýt a když nebudu budu sám
nestačí jen přestat bít srdcem musím si i vysát krev z žil
abych poznal které bije
abych poznal že můžu utéct jen dokud to nebudu potřebovat
a vše za co jsem bojoval se ukázalo být
dávno
svobodné


a než se rozední budeme první
z těch posledních kteří si padnou do náruče
už nejsme zaostalí v citech a tiše vrníme
proto je noc tak tmavá a světla tak čirá
svět se proměnil z tisíců vjemů na jednolitý celek
TEBE



až se rozední buďme poslední

už letí ptáci co letí
revoluce je nutnost doby
jak změnit stávající v nastávající
a ja jsem se zase zakopal pod zem
hluboko až k základům života
a cirkulující smrti
neskáču přes přehrady ani nestavím spálené mosty
sbohem všechny mé vdovy
zbyl jsem si sám
beru drogy píchám si je do žil
polykám jejich chemické vzorce
abych něco prožil
každá láska jednou začne
píchám si tě do žil
protože jsem s tebou nikdy
nepíchal
mám na hlavě přilbu z papíru
a kouřím jednu cigaretu za druhou
abych se konečně nadýchal kouře
který mě zaplaví a i oční víčka by se styděla
za hříchy které skrývám když zavřu oči
pomerančové lásky nevydrží nikdy tak dlouho
jako jeden dlouhý skok ze skály za okamžikem svobody
a štěstí
tak tady v tomhle ohledu jsem já ten nejskutečnější
z těch nejneskutečnějších uskutečněných neuskutečnitelných
skutků

proč já jsem se dostával tam kam nikdo za mnou nesměl
a ani nemohl nikdo nikdy nemohl být se mnou v mém malém skromném pološerém modrém světě rozděleném na
dvacet šestihraných koulí
válčících mezi sebou svými odraznými plochami
o místo na výsluní

a jestli mě uvidíš šplhat po stromech nebudu to já
protože jsem si oholil hlavu a pomaloval si tvář barvou noci
a noc je tak modrá když se chladně vine podél řeky
v těch časech se dobře hraje na opravdovost
když ještě nevíš
že nějaká skutečně je

nechtěla by ses přiblížit a tentokrát sama
ty jsi mi namalovala oči takové jaké jsi je chtěla mít

tvá nálada se mění jako moře
pomaloval jsem oblaka modrou barvou
aby splývala s tvými myšlenkami
a souzněla jsi s přírodou
a já tě dokázal milovat
takovou
jaká ve skutečnosti jsi
a nikdy nikdo neřekl že se neumím usmívat
jen když je důvod k úsměvu
a co je skutečné
nikdy nebude to nejhorší

každá láska jednou skončí
a až opadá na podzim i obočí
vše se proti sobě otočí
a to co zbyde budou vzpomínky
proti mým zásadám

v iluzích na místech které nesouvisí s plameny
jsem se rozehřál a pak byl zpopelněn vlastní touhou žít

a každá láska jednou skončí
a dokud trvá tak se v ní topím
protože jen v těch očích
které znamenají pravdu
jsem já ten blázen zrady
a velitel lži

pozorovali nás tehdy z měsíce

a až se rozední budeme poslední
kteří si do očí pohlédnou












díváme se na letadla

jak krájejí čas
na vteřiny