Ještě jednou s pokorou

Anotace: Kdysi mi bylo řečeno, že se neumím omluvit s pokorou. Tak tohle je myslím ta nejpokornější a nejupřímnější omluva, které jsem schopna.

Už zas zežloutlo listí na stromech,
podzimní teplo cítím v těle,
a konečně něžně hladí ranní dech
co kdysi z přátel dělal nepřátele.

Zmizel i odér cigaret,
co zůstával
a drásal, už tak dost zubožená těla,
jak málo stačilo -
pár promyšlených vět,
abys ty i já ho chtěla.

A teď zdá se to jako věčnost,
od krutosti -
co rvala srdce z hrudi,
a políčků, -
co přistály mi na tváři,
ale stejně cítím potřebu to říct
ještě jednou promiň!

Tak jen pro jistotu
bez kordů a holí
nastavím tobě i světu
ještě druhý líc,
protože moc dobře vím,
jak láska bolí,
jen někoho méně a jiného víc.