Tak zní zpěv opuštěných domů

Anotace: ...

Sbírka: Tajemství včel

I.


tak si představ
už nenosím ten žlutý svetr
a nohavice se mi nepletou pod nohy
kukuřici už sklidili a
na měsíc se dívám stále stejně
vždyť víš
mám moc poznámek ve škole jsme spolu zlobili
pamatuješ
a tichá noc bezbřehé pramínky tvých vlasů
v řeku spojuje
jsem jen lodí na tvém moři
jsem všechna podobná přirovnání
která kdy kdo sepsal
já už vlastně nejsem stejný
změnil jsem se hrozně hodně
my všichni

ve větvích stromů
těch stromů
co rostly a kořeny se vpíjely do země
jsem spatřil tvůj obraz
budoucnosti
a nevím už jistě
jestli ses mi líbila
ale taková
jakou jsem tě chtěl mít
jsi nikdy nebyla

na schodech domu
když jsem šel jednou ven
jsem našel cigaretu
ale já přece nekouřím
nikdo na světě nekouří
tak proč jsem na schodech našel
c i g a r e t u

nejsem sám
když jsem šel včera v noci spát
viděl jsem
jak se mi ten skřítek dívá oknem do očí
a vysmívá se mi
hrozně se chechtal a lhal mi
že mě má rád
slyšel jsem
jak říká
že mimozemšťané jsou a ručníky se obracejí jen doleva
měl jsem z něj úzkost
ale nakonec jsem usnul
musel jsem usnout
protože si pamatuji
jak jsem se dnes probudil

nevyšlo slunce!
opravdu se to stalo
šli jsme spát
teď pořád jen spíme
já a skřítek
a ráno nevyšlo slunce
byla pořád tma
a ticho
bylo hrozné ticho
a zima
co bych teď dal za ten tvůj žlutý svetr
skřítek mě nutil spát dál
ale nechtělo se mi
bylo ráno
bylo
ne?

tak to s tím sluncem nebyla pravda
vzbudil jsem se dřív
než obvykle
chtěl jsem to nějak dohnat
tak jsem potom nespal několik dní nebo týdnů v kuse
alespoň doufám
myslím že jsem počítal správně
ty špagety a hrášky
když se to dobře přejede
je to akorát
zakopl jsem
zvedl se
šel dál
pak seděl
vezl se metrem
ale nebylo to jen jako
pořád jsem tam byl
skutečně
oni už to na nás mají připravené dlouho
a jen co se pořádně nasnídají
vydají se nás zničit
mají tady už své lidi
každý večer mi chtějí do krku píchat jehlice
něco mi chtějí napouštět do těla
ale já se nedám
ani ten skřítek mě už neděsí
jezdíme v obrněném autě afghanístánem
a jíme nanuky
je to docela taouu

spadly stromy co rostly u domu
kde jsem vyrůstal
ležel jsem ve vaně
kolem sebe jenom vodu
a čas ubíhal
a pak někdo zaklepal na dveře a řekl
to je konec
už nejsou a nebudou
sundali si čepice a řekli
je nám líto pane
ale se sabinou je konec
už nikdy nebude chodit
její srdce jsme zasadili
a možná vám vyroste láska
ale nesmíte tomu moc věřit
pane
je nám líto pane
plnila službu vlasti pane

skřítek už odešel
nechal po sobě pastelky
a rozbil mi koncová světla u auta
smál jsem se
já přece nemám auto
někdy bych si tě rád přečetl
celou
od po led ne
bude sněžit
do tvých vlasů zašeptám ti
že jsi volná
bolí mě to že je smrt tak blízko
a přitom
stále nikde

on neodšel
proměnil se v obrovský strom plný broskví
a každý den mi je nabízí
už nemůžu a tak si trhám jen abych neurazil
jím je ale není mi z nich dobře
přešel jsem na pití šampónu dodává mi sílu
našel jsem v popelnici tvoje vlasy
a na schodech cigaretu
a tvou hadí kůži
nesnáším soboty
vánoce a
tebe





II.


odpoledne jsem sklízel rajčata po otci
vařili jsme se skřetem omáčku
a jedli jsme s lady gaga ty špagety jak chtěla
nevím proč si adam pořád myslí že opilí
můžem řídit auto
nedal jsem si moc ale i tak jsem měl dost
odpoledne jsme u kávy vzpomínali na časy
kdy jsme ještě byli mladí a dařilo se nám hezky
a nadějně
já jsem ale musel v duchu myslet na budoucnost
že už nás čeká jen konec
a taky ve mně začal růst kámen
bylo to hrozné když jsem se hodně nadechl
tak mě tlačil
vzpomínal jsem na tebe ale ty jsi byla čím dál
tím víc
r o z m a z a n ě j š í
pak jsme zhasli slunce a šli jsme spát

nevím co s námi chtěla udělat ale ta kometa
byla opravdu blízko
zapřísahal jsem se že už nebudu nikdy pít
jedy a jedl jsem jen švestky a jahody
z boudy
pak se mi jednou udělalo
moc špatně
skřet už měl dlouho žluté oči
ale věděl jsem
že nebude trvat dlouho
a budou červené
co bude potom?
staral se o mě a byl na mně hodný
měl se mnou soucit a věděl
že kameny někdy bolí
táhly mě ke dnu už jsem nikdy neměl plavat

bylo to ráno
zatáhla se obloha
začalo pršet
a já jsem musel myslet na tvé vlasy
nebo řasy
nebo na staré časy
byli jsme na parkovišti tři ráno
ticho města ve smyslu města
a prázdno tříránočního stavu
kdy chceš všechno
ale nedokážeš už nic
a já jsem tě kurva tak moc chtěl
nemusím už vzpomínat
stačí nechodit dlouho spát
a jsi zase se mnou
tak to teď dělám a skřet mě hladí po vlasech
místo tebe

zčervenaly
začal mě pálit žaludek
nemohl jsem už moc jíst
vracel jsem se do doby
kdy jsem mohl vše
a stále častěji
nespal jsem
jak to jen šlo
ale ve skutečnosti jsem spal
pořád
sklapni
přišli a dokázali mi píchnout do krku
ty jehly
skřet už měl červené oči
vůbec mě to nebolelo
jenom jsem se hrozně
b á l
pak mi někdo řekl
že jsem děda
já přece nemám děti
já nemám děti nemůžu být děda
to přece nemůžu

bylo ráno
a já jsem se poprvé v životě neprobudil
nechali mě spát
s jehlou v krku a trubicí u srdce
já byl vždycky slabý

sabino



III.


já už nejsem strom
jsem už jen pařez
zvykni si na to
a nelez za mnou

dnes skřet odešel navždy
asi ano
protože se už nevrátí
píchají mi jehly do krku
a čím dál tím víc cítím že už ničemu nerozumím
prošly mi všechny mé osoby dírou v hlavě
kterou mi udělali

teď se kvůli tobě topím
dno je v nedohlednu
a ráj tak daleko
podřezal jsem si pod sebou větev
jsem mrtev
mrtev a ty mi věříš že jsem
teď
chybíš
nemám právo tu být
miluji věci
které se teprve stanou
ale v mé mysli už proběhly

ale upřímností nikoho nezískáš
skřet už dávno neovládá můj svět
píchají mi do krku jehly a říkají
že mě zachrání
ale já jim nevěřím
nechávám je to dělat
ale já jim nevěřím

měl jsem narozeniny
nevzpomněla sis
topím se a myslím na to
že ten kámen
pro který jsem se všeho vzdal
je víc mnou než já jsem sám sebou
jsem kamenem co sám sebe táhne ke dnu
a hodně štěstí zdraví
za rok už nebude proč
být tady zas
už nestoupám
neplavu
ne
já opravdu klesám ke dnu
jsem kámen
který nikdy nedopadne
a most
který vede přes budoucnost
ta měla původně vést korytem řeky
řeky co spojuje tvé vlasy v tenké moře
za zenitem událostí
co přišly
aby odešly







tak zní zpěv tažných ptáků
a domů v kterých se nebydlí
útok steskem podnapilých zdí
prostor mezi zrozením a smrtí
časem mezi tichem
a polospánkem v příšeří
rohy místnosti nemohly být nikdy kulaté
jak kámen klesám ke dnu
sám sobě jsem přítěží
v těch tmavých místech jedné duše
tam oni jsou
tam oni na mě čekají