O labutích perutích

Na břehu rybníka
tiše sedím
v dáli plují
dvě bílé labutě.

Jak ladně se nesou
po vlnách vody
láska je pojí
po dlouhá léta.

Sleduji mlčky
jak blíží se ke mně
pak rozlomím rohlík
hodím jej do vody.

Dva bílí ptáci
vznešeně připlují
dobře už vědí
že čekám na ně.

Jak ladně otáčí
své krky dlouhé
zobou mi z ruky
rohlíky pouhé.

Důvěru mají
po pár setkáních
nebojí se
snad už mně znají.

Natáhnu ruku
chci se dotknout
bílých křídel!

Lákáni návnadou
zprvu se brání
po chvíli dovolí
dotknout se peří.

Odplouvaj v dáli
dívám se za nimi
a musím se ptát.

Až jednou opustí
jeden z nich druhého
pocítí bolest
tak jako my?

Myslím, že ano!

Láska je všude
není jen pro nás
i příroda milovat umí.

Tak to vždy bylo
tak to vždy bude
stále slyším
jak voda šumí.

Někdy se stýská
po bílých labutích

po labutích perutích.