Předzimí

Noc stárne, já sobě stínem.

V domě co léty osiřel, život vrže na prastarém kolovratu píseň tesklivou
a v kamnech tmavá dálka s hvězdou co uhasíná.

Noc plesnivá jak sýr, jak děvka plačící nad osudem co prohrává,
jak černá díra, kde všechno končí.

Do rukou kopí, pod stehna koně,
na ústa báseň - bratři moji!

Noc visí v nebi, v okapu žloutne listí, pod okny kaluž z leknínů,
podzim už zase zasel prastarou bílou peřinu.