Pochyby

Poslouchám tóny zahalené do ticha,
tu vzpomínka vyskočí na mysl,
někdy jak čertík z krabičky,
potom zas podobu černého provazu má,
který škrtí naději,
jenže ta stejně zemře jako poslední.

Slova vyrytá do školních lavic,
dávají živý nádech vzpomínce,
která probouzí mrtvou věčnost,
pro níž kvetou růže i v prosinci,
ale jsou opravdu skutečné?
Přivoním, ale co když se zraním o trn?

Srdce běží závod míru a lásky,
avšak mysl dnes píská pravidla.
Proč nosí slepeckou hůl,
když nevidomá zrcadla
odráží třpyt jasných
(nebo nejasných) masek.
Která z nich je ta pravá?