naboso

 

 

něco jako nekonečná smyčka

hra o čas na principu kruhu

stoupám po hladkých schodech

brodím se tekutými písky

ale stejně dávám přednost trávě

někde na dně vlastního nitra

kde mám zavřené oči

pocity a představy

 

sám sobě špinavý i čistý

poslouchám akordy a barvy ticha

abych za svým stínem

hledal odraz minulého já

a svoje místo vedle

 

a když se nikdo nedívá

obracím se bez nádechu zpátky

do hloubky nad povrchem

a naboso daleko před cílem

netoužím stále objímat realitu

 

dobré se mění a špatné zůstává

jako když za sebou

zabouchneš dveře

od bytu kde jsi přespával

zahodíš klíče

a dál už nemáš co říct

protože všechno je trochu jinak

než jsi ochoten si připustit