V OZVĚNÁCH

Jo, ta nezklame :-D

11.04.2015 23:01:26 | Amonasr

Díky za milou návštěvu - udělala jsi mi radost :-)

10.04.2015 11:07:15 | Amonasr

:-)

08.04.2015 11:17:28 | Amonasr

Milá Amelie, ale teď už se fakt rdím až ke kořínkům vlasů i přímo na pleši :-/ Já si myslím, že každý, kdo je trochu empatický, tak se dokáže vžít do všelijakých možných pocitů i těch druhých. Ale samozřejmě se asi přesvědčivěji píše o tom, co člověk zažil sám – ovšem kdo vlastně v životě nezažil celou škálu člověčích pocitů v té či oné intenzitě? Někdy se jen těžko hledají slova a jindy to tam klouže tak nějak samo…

Když jsem psal jen do šuplíku, tak jsem si občas snil svůj nesplnitelný sen, jak by to bylo krásné někdy něco vydat. Od té doby, co jsem začal publikovat na Literu, tak se mi vlastně ten sen už splnil, na což jsem přišel ale s překvapeným údivem až zpětně – sen o knižní publikaci kamsi sám vyšuměl a já mám velkou radost, že mě čtou tak vnímaví lidé a autoři tady na Literu, jako Ty. Tím se vlastně naplnil další smysl toho, proč píšu, a všechno kolem případného knižního publikování už jsou pro mne spíš jen nedůležité vnější atributy, takové ambice už nemám a ani mi nijak nechybí. Díky aravarovi a také hanele mám pár věci ve dvou knížečkách vydaných tady na Literu, měl jsem z toho velkou radost a občas to nějaké vnímavé duši dám jako zajímavost, získal jsem tím další dosud chybějící životní zkušenost, jaké to je vidět své věci vytištěné, a jsem už tak v tomto směru plně saturován :-)

Pokud jde o formu, také si myslím, že to není zdaleka vše. Vím, že píšu někdy dost syrově a neučesaně, určitá hektičnost a pohodlnost s něčím se důkladně piplat je možná i nějakým rysem mé osobnosti, ale podvědomě to možná vnímám tak, že to tomu vtiskává právě i určitou osobitost. Vnímám to tak i u jiných autorů - nemám na mysli třeba zjevně kulhající rytmus, to je spíš neumělost nebo šlendrián a najdou se určitě i u mě, ale takovou jakousi „hrbolatost“, která odráží neuhlazenost samotného života, každého člověka ve své podstatě někde hluboko uvnitř…

Opět jsem se nechal unést, promiň, ale když s Tebou se to člověku tak krásně unáší… :-)

08.04.2015 11:17:10 | Amonasr

Jo, někdy se to zadržuje hůř než moč :-D

08.04.2015 10:46:42 | Amonasr

Vzniklo to jako volná inspirace, která se odkudsi vynořila ve chvíli, kdy jsem psal komentář k básni zdejšího mladého autora - nebyl v tom žádný programní záměr a vyznění si to zvolilo tak nějak samovolně. Takže je i pro mne zajímavé sledovat, jaké to vyvolává reakce :-)

Pokud jde o to sebeovládání, vždycky jsem trošku záviděl těm, kteří své emoce dokáží dávat najevo naprosto spontánně a po pěti minutách o nich neví. Dokonce jsem se naučil, ovšem zcela výjimečně, tu spontánnost uměle „nahrát“, abych dal vzájemnému napětí volný průchod k vybití dřív, než se stane opravdu ničivým. Je to zvláštní pocit nutit vybuchovat emoce, kterým se ven ve skutečnosti ani trošku nechce a zacházet s nimi podle reakce okolí tak, abych to nepřepálil. Vázu jsem v životě roztřískal spontánně o zem jen jednou, ale na tu blahodárnou úlevu se nedá ani po 40 letech zapomenout – bylo to něco jako neskutečně očistná lázeň, doporučuji vyzkoušet každému, stačí i nějaká obyčejná, levná :-D Nicméně, jsou nesporně i situace, kdy je lepší v sobě něco přidusit – např. výbuch smíchu při proslovu na pohřbu, koncertu vážné hudby, při policejní kontrole nebo při přijímacím pohovoru apod. … ;-))

06.04.2015 17:37:39 | Amonasr

Souhlasím, i když občas záleží i na situaci :-D Ale tady se mi to šiklo do veršů takto, ačkoliv kdoví, jak by to pokračovalo… :-D

06.04.2015 12:17:11 | Amonasr