Naděje

Soumrak padá,
na vršek holý,
postava mladá,
u šibenice sedí.

Sedí sama,
pod houpajícím se umrlcem,
houpá se, krásná dáma,
život nespravedlivě ukončen.

Mladík sedící,
pláče urputně,
slepě hledící,
na umrlce věrně.

„Co se stalo?"
ptám se truchlícího.
„Třem ničemům to nedalo,
lano váže do uzlu smrtícího."

„První byl Hloupost,
jež nejvíce mluví
a považuje za nutnost,
ničit čemu nerozumí."

„Další byl Ignorance,
jenž věčně slepý je.
V ruce drže hlavu Tolerance,
a z poháru zloby pije"

„Poslední byl Nenávist,
s opaskem z hlav rozumných mužů,
který je rád, když může mysl otrávit,
dávaje davům do rukou mnoho nožů."

„A ta co visí?
Toť Naděje.
Ta, která na ostatní myslí,
ve světlost zítřků doufaje."