Pošetilý, bláhový, ...

Anotace: Je to taková lyricko - epická povídková báseň, balada s dobrým koncem, trošku dobrodružná a hlavně je to o citech a pocitech... :-) A pozor, trochu delší :-))

Pošetilý, bláhový, ...

Chtěl zaklepat, ale bylo otevřeno ...
Myslel si, že se zahřeje, ale kamna byla vychladlá...
chtěl se napít, ale nikde ani kapka vody...
Měl hlad, ale všechno jídlo bylo zkažené...
pustil rádio, ale v tom jen zapraskalo...
chtěl otevřít okno, ale narazil na zatlučené okenice..
Pošetilý, bláhový...

Pak si vzpomněl na dívku, kterou zahlédl vejít.
Zaváhal a vstoupil do pokoje,
přestože věděl, že by tam neměl chodit.
Seděla na zemi zády k němu v prázdném nachovém pokoji.
Byla smutná.
Měla hnědé vlasy.
Řekla: "Vítej!"
aniž na něj pohlédla.

Zaplavil ho zvláštní pocit, že nalezl něco mimořádného.
Nemyslel vůbec na nic,
jen vnímal řeky pocitů...

Prchavý okamžik...

Udělal pár kroků blíže
přestože věděl, že by neměl...
a dívka se mu otočila vstříc.
Zamotala se mu hlava
z nekonečných modrých očí
které na něj hleděly,

Hleděly, avšak neviděly...
Zdálo se, že jí to nevadí,
neptala se, kde je,
neviděla ho,
přesto vztáhla ruku
a on ucítil pohlazení na tváři.

Věděl, že on se jí dotknout nesmí!
I když je tak blízko,
že cítí její vůni, slyší její dech,
vnímá chvění jejího těla,
a vidí její smutek.
Věděl to, přesto vztáhl ruku...
jen tak, pohladit,
rozehnat mraky nad dívčiným čelem...

.. a nedosáhl na ni...

Dotkl se jí,
očekávaje hebkost vlasů,
však sáhl do prázdna
a pod prsty cítil jen slabý vánek.

Dívka to však cítila,
zavřela oči a nechala se hladit,
a on měl dobrý pocit
ze smutku na útěku.

A pocítil doutnající plamínek,
kdesi v nitru...
a také jak ztrácí půdu pod nohama, když mu na té dívce začalo záležet.
A také dostal strach, aby jí neublížil.

Nemohl ji milovat,
nesměl a nemohl!
Byli si příliš vzdáleni
na lásku.
Dokonce i v světě bez hranic,
který měli oba skrytý za svýma očima,
ve světě nespoutaném,
kde žijí princezny, víly a stíny a hvězdy,
rytíři, čarodějové a princové, ...

Přesto jeho nitro spaloval cit,
velký a čistý,
nedefinovatelný, neuchopitelný,
nepopsatelný, zvláštní, ...
zároveň však pošetilý, bláhový...
nelogický, zapovězený,
a marný!

Cítil, že našel drahokamínek
perličku z jiných světů.

Nevěděl proč ji hledal,
vlastně ji ani hledat neměl,
když ji však našel, bál se že ji ztratí.
Srdce se mu svíralo úzkostí nad tím pomyšlením,
přesto věděl, že je to nevyhnutelné.

Pošetilý, bláhový ...

Posadil se vedle ní a nevěděl co dál.
Pozoroval ji, jak prstem maluje ve vrstvě prachu,
občas na něho pohlédla,
a on měl strach, že ho uvidí...
a jejich křehounké pouto sympatií se rozpadne v prach,
přemítal,
zda jí může být blízký, i když ho nevidí...
bál se, zda jí neubližuje,
zda jí neublížil už tím, že vstoupil do jejího světa...

Toužil ji obejmou,
a políbit na čelo,
jen tak,
proti smutku...
Jen jednou, jedinkrát
a pak už nikdy...
Pošetilý, bláhový ...

Věděl, že se to nikdy nestane.
Věděl, že se o to nesmí ani pokusit.
Věděl, že by jí mohl ublížit,
nejen jí...
Věděl to všechno, a bylo mu to líto.
Tak se zatím opájel krásou okamžiku,
prchavým štěstím,
snem ...
Nevěděl co bude dál.
Ani nevěděl, co by mělo být dál.

A tak tam tiše seděli,
on - pošetilý, bláhový...
chromý rytíř hladící slepého koně,
ona - holčička za zrcadlem,
posmutnělá Princeska s bílým jednorožcem,
zatímco hradby jejich světů,
dočasně blízkých...,
stékaly šiky okolní reality,

Vzdáleně k nim zaznívala válečná vřava,
slyšeli to oba,
podobně a přesto každý jinak...

Pak dívka vstala a hluk boje ustal,
za zrcadlem bylo dobojováno a slyšel chorál vítězů,
smutně se na něj usmála
naposledy...
a on cítil, že ji už nikdy nespatří...
Přestože bude navždy vtesána do kamene
Věže smutku,
vzpomínek, bolesti a zmaru.
Aby plnila rány solí
kdykoliv k Věži zabloudí.

Odešla.
Čekat na Malého Prince.
Upřímně jí přál, aby se ho dočkala.
Tak mladičká, krásná, tajemná..
s celým životem před sebou,
který bude krásný,
přestože jí nyní připomíná slzavé údolí...

Cítil, že to tak skončit muselo.
Věděl, že s tím nic nenadělá.
Věděl, že je to tak lepší,
že to tak musí být ...
Přesto se v něm všechno vzpíralo na to přistoupit.

Chtěl se za ní rozběhnout, ale už to neudělal.
I zde vojska reality právě prolomila bránu jeho světa.
Veškerý odpor je marný
pevnost padla
a zbytky vyčerpaných obránců skládají zbraně k nohám vítězů.
Jen jeden rytíř, pošetilý a bláhový,
odmítl sklonit meč,

Chtěl zakřičet do tmy,

a tak byl proklát desítkou šípů,

ale jeho ústa nevydala hlásku...

a krev nezlomeného vsákla do země.

a v odpověď mu dunělo jen ohlušující bolestné ticho:
Ty pošetilý, bláhový...