Křišťálový palác

Anotace: ...

V daleké mlžné krajině,
Která se ztrácí v době snů,
Kde lovci tančí u ohně,
Tam v neurčitém neznámu,
Stál kdysi palác křišťálový,
Jak omamný byl jeho třpyt!
Zde lidé hovořili slovy,
Co není třeba vyslovit.

Hvězdný svit dolů se díval,
Od jeho zdí se odrážel,
A nikdo zde nic nezískával,
A nikdo zde nic neztrácel,
Člověk dosud velmi mladý,
Žil svůj život pokojný,
Bez strachu a bez nadvlády,
Nechával plynout své dny.

Zahradou modrých oleandrů,
Tančily dívky bezstarostné,
S radostným srdcem plným žáru,
Vnímaly všechno, jen bolest ne,
Naivní, podmanivá krása,
Nebyla ještě skrytá žalem,
Květ smíchu stoupal na nebesa,
Při jejich zpěvu rozpustilém.

V tom sadě věčné hravosti,
Stála studnice poznání,
Žádná z žijících bytostí,
Neměla moc se napít z ní,
Každý, kdo hledal onen pramen,
Uvíznul navždy v paláci,
Netoužil už po světě známém,
Žil v labyrintu emocí.

Ztrhaný tulák z chladné země,
Vydal se též do oněch síní,
Doufaje, že se zbaví břímě,
Jenž na něj kdysi vrhli jiní,
Že z vod moudrosti napije se,
Získá opět svobodu,
A marnost, kterou v srdci nese,
Pak hodí dolů do proudu.
Sotva však stanul za hradbami,
Počal tančit se strážkyněmi,
Tvář rozzářenou úsměvem,
Posedlý zvláštní euforií,
Zapomněl hned na jizvu svoji,
Chycený v reji šíleném,
Čas složil na noc pod hlavu,
Opilý vínem údivu.

Pak ale přišlo probuzení,
Namočil hladkou kůži dlaní,
Osvěžil oči unavené,
Spatřil dvojníky za zrcadlem,
Jako když jestřáb mávne křídlem,
Prohlédl věci utajené,
Pochopil, že věčnost květů,
Je pustá a bez návratu.

Aleje stromů přenádherných,
Najednou všechny zpustošeny,
Vrhaly k hrobům nesmrtelných,
Děsivé, avšak klidné stíny,
Brána smutku se otevřela,
On zůstal ležet zasněně,
Na zdi, která se roztříštila,
V daleké mlžné krajině.