Zrzka

Děvčátko ryšavé v koutě tiše pláče,
neví o své kráse je to ještě ptáče.

Kůže z porcelánu, na těle pihy
na znamení veliké tíhy.

Opovržení, urážky a stud
nenávidí každičký svůj chlup.

Smířená, chápe, že přání se neplní
ona nikdy nebude mít vlasy havraní.

Kluci se o ní neperou
proč, nemohla být třeba blondýnou?

Čas plyne, léta běží
tu ryšavou dívenku poznali byste jen stěží.

Dlouhé kadeře, barvy ohně na dálku září
jejich krása dávno zastínila jizvy z mládí.

Z ptáčete stala se bohyně,
ne jeden muž touží dostat se do její svatyně.

Už dávno není terčem posměchu, ty vlasy barvy ohně
hodny jsou obdivu
a ona to ví