Savice dusící
Savice dusící
mihnou se životem
vyblednou rychle
bez postižení
Jsou smutky hluboké
drásají srdce
bodají věčností
beze zbraní
Nitro se bouří
nechce ten smutek
odhodí na chvilku
přijde jak magnet
Znovu ho položím
přehodím nadějí
vyleze z poza ní
nenechá v pokoji
Na prsou svírá
obručí stahuje
ocel je pevná
ta,nepovoluje
Snažím se nevidět
zbytečnost žití
stále mi v patách je
savice dusící
Kde jsem ji dostal
kdo ji dal do vínku
jednomu malému
pod čistou peřinku
Nese to břímě
od dětských let
věda jen to,
že nechce je nést
Uložit pod zámek
kde mnoho neškodí
roste jak houba
pod černým kapradí
31.1.2006
Komentáře (4)
Komentujících (4)
Doporučit
TiskHele vy dva, sluší Vám to spolu...:)
Tak jsem si tě okoukla a budu se vracet. Nevadí?
10.02.2007 23:06:00 | Verule
Tak tu tiše sedím, s otevřenou pusou hledím, nad rozpravou Lupuse s Cecilkou.Jak jinak,zase mi bylo s vámi dobře.A odpusťte,že jsem nezdvořile naslouchala.
10.02.2007 20:55:00 | Lota
Cecilko,díky za tvé milé rozkecání... :-))
10.02.2007 18:30:00 | Lupus
...i ke mně se smutek
pomalu vloudil,
zaťukal na okno,
snad přišel z hloubi...
...tak jsem ho zvala dál,
vždycky to dělám,
pro hosty schystávám
aspoň sůl, chleba...
...židli dám ke stolu,
nabízím místa,
něco mi přinesl,
tím jsem si jistá...
...poslouchám, on se dá
do vyprávění,
proč přišel, vysvětlí,
potom se změní...
...odchází s úsměvem,
svou tvář má krásnou,
předal mi poznání,
v lecčems mám jasno...
:o)
nějak jsem se rozkecala, ale to jsem celá já... ;o)
10.02.2007 15:12:00 | Cecilka