stála tu

Uzřel jsem ženu, Van Goghových nocí
co opomněla nesměle
své šaty, tak se v tichu vrací
do krve noci vyvřelé

Její ňadra do tmy tkvěla
Jako Harém temný, zašedlý
jen ctnost a stén tu sebou měla
po muži, sonet vybledlý

měla oči plné zlata
a ve stínu netvory
byla s řekou pevně spjata
teď tu stojí navzdory

všem slovům hněvu a božských ran
studně bloudí bez oděvu
za pozdravů černých vran