žena se kterou jsem mluvil

měl jsem v puse spoustu slov
který měl by slyšet každej z nás

sdílela je se mnou stará dáma
co na prázdný zastávce čekala
v potrhanym kabátě

na smilování
na revoluci

všech zelenejch listů podél cesty
který hladila s láskou
jako vítr její tvář

byla bezbožnou kráskou
co viděla černočerný mraky plout

tak krásně se mi s ní povídalo
tak krásně hanila ty tmou prolezlý mraky
tak krásně viděla růst plevel

a i přesto

tvář svou šálem zakrývá
protože vše kolem je krásný
jen její srdce uvnitř uhnívá