Okamžik před nekonečnem

Stojím na stráni dlouhé
a dívám se do dáli,
cítím vzduch, let slavíků,
kusy sněhu, co odtály.

Stojím bosa, jen v šatech lehkých,
lehkých jako pírko holubice,
které poletuje mezi paprsky slunce
a ty osvěcují vše kolem, sice...

Dýchám a nemohu uvěřit okamžiku,
který nastává v podvečer dnešní.
Ta krása, ach, ta krása,
jen slunce a žádný mrak, nehřmí.

Cítím teplo, co se z trávy line,
je tak působivé a něžné,
proniká do celého těla,
kéž by ty chvíle byly běžné.

Dívám se do dáli, dívám,
pozoruji jen tu zlatou zář,
to nevysvětlí, to nám neukáže
ani ta snová kniha snář.

Jsem zaměřená jen na ten jeden bod.
Tolik klidu mi dává
a všemožného chaosu zbavuje,
ani ve snech se dnešek nezdává.

Ta chvíle mě do sebe vtahuje,
svazuje navždy smlouvou.
Snad jen do smrti?
Ne, na dobu velmi dlouhou...