Obscese vadnoucí ve váze posledních nádechů

Anotace: ....SEBEDESTRUKCE....

Růže spadla mi do klína,
vůní mi přiotrávila dech,
ale byla to jen růže jako
každá jiná...

Měla jsem pocit. Já cítím, snad?
Jako když krájíš bramboru
a řízneš se. A ruka od krve se cuká.
Já nejsem ta ruka. Jsem brambora (bohužel)
A kolem krku si vážu smrtelný ortel.
"Díváš se, Ty odzhora?"
V krvi se koupe jen to srdce. Puká.

Víly se pořád dokola točily kolem podšálku.
Ne. Nebyly to ani víly.
Jen kousíček života v modravém korálku
utajen navždycky.
Ne. Nebyly to víly.
Jen myšlenky po revoluci.
Tak mysli, Hlavo, mysli logicky!
Nejde to. Bráníš se srdci.
Ale to Tě vždycky jako obvykle pohltí.
I když se koupe v krvi, i když se bortí.
Ostatně jako život. Ostatně jako Ty.

Růže spadla mi do klína,
zkrátila mi dech.
Její vůně se mi však stále vrací,
nosím ji i ve vlasech.
Asi mě Pánbůh proklíná.
Asi ten osud vyzvracím.
Ale dokud seš tu Ty,
budu už jen vzpomínat.
(na minulé životy
a na sudičky hlásající
NO FUTURE)