dřevotříska

Bojím se výšek

a proto chci létat

bojím se slov

a proto chci psát

 

Luna postříbřila pás naší ulice

a kdo hodil mince do vzduchu

kolem něj orli

 

tam ve sněhu

v promáčených botách stojím

a sleduji zákoutí noci

 

všechny záhyby světel

jsou jako

trny fantazie

přetékající do zvuku kroků

 

v dálce někdo píská

melodii vánku mezi zuby

 

sama dálka

táhla k sobě

moje pocity

táhla je tak daleko

že tam někde nářek střídá smích

 

a já si jen

čekám až roztaje sníh