Chodec

Ploužil se soumrakem jako chromý
Nemohl žádné myšlenky spojit
Mlha již vlila se mezi stromy
A on stále nevěděl kam chce dojít
A brouzdal se stále stejným blátem
V pokusu Bůh ví kolikátém
Najít pár potřebných souvislostí
Dříve než zabloudí ve věčnosti

Zapadlé oči a ústa zprahlá
Hrůza šla z jeho vyhublých lící
V písku se dlouhá brázda táhla
Jak kráčel tudy již po tisící
Ten zástupce onoho divného druhu
Ten věčný chodec v bludném kruhu
Ten dobrák co míval srdce ryzí
Než život mu zastínil jeho vizi

Jarem i podzimem létem i zimou
Bez šance někde někam zahnout
Bez šance najít cestu jinou
Bude se další roky táhnout
S pohledem věčně upřeným na zem
Sněhem či deštěm vedrem či mrazem
V uších zvuk svojí vlastní hrany
Architekt života co ztratil plány

Když jsem ho viděl naposledy
V soumraku mlžném nohy šoupat
Byl jsem jak stěna v tváři bledý
Cítil jsem krev do spánků stoupat
Cítil jsem úzkost plnou chladu
Cítil jsem známou závrať z pádu
V rukou jen slabost a v hlavě klín
Hleděl jsem na svůj vlastní stín