ŠANCE

Ano, umět čestně prohrát je nesmírně důležité a je to svým způsobem i vítězství nad sebou samým... ;-)

16.01.2018 19:29:30 | Amonasr

Moudrá slova - díky za ně, Niki :-)

16.01.2018 18:09:35 | Amonasr

Ano Pamíno - nepochybuji o tom, že cestou bhaktí jdeš i Ty a ještě ji navíc dokážeš ukázat i druhým... Děkuji :-)

16.01.2018 18:09:04 | Amonasr

Ano - bez zbytečných zábran... :-)

14.01.2018 23:23:46 | Amonasr

O lásce se dá psát nekonečně mnoha způsoby a žádný ji nikdy nemůže úplně popsat nebo vyčerpat, to je pochopitelné. Tuším možná, o čem píšeš, Gábino – sám mám vynikající zkušenost třeba s Bhaktijógou (jógou lásky), která mi i významně pomohla zvládnout ne tak úplně dávno složitou životní situaci. Ale i to jsem si musel meditacemi „zasloužit“ a zdaleka jsem nedošel až tam, kam bych mohl, kdybych nebyl tak líný a nepřestal ve chvíli, kdy už jsem byl z nejhoršího venku… :-))

Pokud jde o bolest, myslím si, že k lásce patří, stejně jako ke všemu, co je opravdové. Co nebolí, co je takříkajíc „zadarmo“, samozřejmé, toho si nevážíme, často si to ani neuvědomujeme. Tak třeba, pokud někoho miluju, je podle mne vždycky někde v pozadí skrytý i jakýsi (možná i jen podvědomý) doprovodný strach – že se mu něco může stát, že mi ho někdo může „přebrat“, že mě může přestat mít rád, že v něčem neuspěje, bude ho něco trápit, co bude bolet i mě, a nevím, co ještě. Určitý strach, ona latentní bolest, je možná i pro lásku potřebný a motivující – kdo se přestane o svou lásku bát, koho přestane „bolet“, přestane o ni permanentně usilovat, položí si každý večer nohy na stůl, otevře lahváče, zapne fotbal v televizi s tím, že se o nic snažit nemusí a že „máma“ mu k tomu vždycky automaticky a láskyplně naservíruje tlačenku s cibulí a bude ho při tom hladit po jeho pivním bříšku, ten se možná bude časem divit. A nebude ani to divení se nakonec bezbolestné… ;-)) Je to navíc asi jen jeden z mnoha možných úhlů pohledů na vztah bolesti a lásky… :-)

14.01.2018 19:02:04 | Amonasr

Díky za empatický a pěkný komentář, Anděli :-) Tohle téma by se dalo jistě rozvíjet donekonečna... Samozřejmě, že opětovaná láska je to nejkrásnější, co může být - ale to dávání je v tom myslím stejně to důležitější, co nám přináší nejvíc radosti... A někdy ani člověk nemůže očekávat nějaké opětování z nejrůznějších důvodů - stejně se ale rád platonicky zamilovávám, přináší to jakýsi nadpozemský stav mysli, jakým se nechám rád opájet. A je to navíc něco velice vzácného, co mě nejen zaskočí, když se to stane, ale udělá mi to i radost, že ještě nejsem tak okoralý, když jsem toho stále schopen. Je pak důležité to udržet v jakémsi povznášejícím stádiu, aby to nepřešlo do nějakého ničivého, protože každá zamilovanost časem pomine. Máloco ovšem dokáže být tak inspirativní... Láska naopak může být trvalá a může dokonce vyzrávat jako víno... Myslím, že obojí může občas koexistovat vedle sebe a člověka naplňovat a obohacovat - chvilková zamilovanost může být podle mne živnou půdou i pro trvalou lásku.... Ale každý to asi vnímáme jinak a je to tak i dobře. Nelíbil by se mi unifikovaný svět... ;-))

A přidávám se i k Tvému přání - kdo prožívá naplněnou lásku, nemá možná ani tolik potřebu závidět a ubližovat těm druhým... ;-)

14.01.2018 17:27:10 | Amonasr

Hezky bolíš, Dreamy - díky :-))

14.01.2018 17:11:39 | Amonasr