Vârful Rosu

Vichr, jenž kameny zvedá
zažiju na Vârful Roșu
burácející noc sedá
mlátí stan ze všech stran, koušu

na spacáku zip, ať drží
se mnou pohromadě jaksi
když z hřebene dolů strží
střemhlav se kloužu v syntaxi

s logikou vĕcí v povětří
zběsilém na Munţii Rodnei
v květnu mít nad ránem ve tři
kdepak klid! Není na prodej

ani u jezírka níže
má smysl vléct cáry stanu
vánicí? Instinkt beztíže
vynáší mě vzhůru, vanu

s větrem o závod, jsem Faunus
napůl živý, napůl totem
on-line streaming končí, status
o tom, že selfie se šrotem

pošlu snad později klidně
když najdu foťák-šmejd v drnech
ojíněných bíle, vlídně
zítra, pozítří, v sesunech

materiálu všeho druhu..
Hory jsou krásné zpovzdáli
zvednu-li se z letokruhů
žernovů zdejších mel znalý