hříchy zvonů
zní do kraje s kovovou příchutí
málokdo rozumí jejich řeči
železná srdce vyprávějí
nad růžemi a deštěm
prastaré příběhy
pronikají do morku kostí
až se v člověku chvěje duše
nevadí, že stojí v blátě
v prasklinách ulic
odložených stínů domů
černých jako kožich sametu noci
kdo chce, ten rozumí
a ví
nic není, jak by si člověk přál
nic není, jak by si přály zvony