Hora Méru

Bezejmennou vodu z ledovce piju
bezejmenný horský vzduch dýchám táhle
z dobrých nápadů zde se nedožiju
svítání, měsíční stíny protáhlé

skal kolem dokola do kosti studí
třeskutý mráz u pat v bivaku křupe
zubama naprázdno, ať se probudí
ojíněná bytost, -vstávej, ty lumpe!

pohnout se nejde, co by to co stálo
zády jsem přimrzlý ke skále svaté
pod vrcholem Méru, kde vidím ´halo´
kolem svý hlavy, to kolo kulaté

najednou mizí, žít budu snad dále
jakmile procitnu zamrkám vděčně
na šťastnou hvězdu, půjdu do finále
když nekonečná noc zlátne konečně