Smutek

Mořská pěna na tvé tváři,

věčná jako jaro následované létem,

oči, co se topí ve skelné záři

a ústa pohrdající každým lékem. 

Snad se jednou objeví,

úsměv místo bolestného úšklebku,

až budeš pátrat, kam se všichni poděli,

s vědomím své chyby a jejího následku.

Prozatím se můžeš topit ve smutku,

jako ryba ve vodě,

nakloněn všem druhům zármutku,

v nekonečném apatickém závodě.