GOLD

Anotace: LYRICKÁ BÁSEŇ KTERÉ NENÍ VŮBEC BLAZE

GOLD

Něco bych chtěl jen kdybych věděl co, vznáším se tu v tom neprostoru jako vítr který

už nevíkam má fouknout. Strhnu ze sebe my tu danou podjatost odjištěných sil, už 

nejsem pln těch různých nedotažeností odsouzených k vytrvalosti těch posledních

my daných prostořekých chvil. Význam různých slov není ještě zcela daná, písmenka 

po různu spojena slovíčko vytváří je jakoby narozeno a k životu lidí dáno. Zač je ten 

zatykač za mé působení zde, já sám zde tu vytvořen jako člen tohoto nedůtklivého

stáda.

 

Vypěnila limonáda krajnosti plnost mého bytí, jsme tu a není zbití. Tvrdohlavý v hlavě

mladý, pozornost mého zrcadla náhle upadla, schovává se bez nohou jde to velmi zle.

Zvrhla se tu tvrdá pře hádájí se plné plíce, slova jako kulky všude létají. Slovo nějaké

ti vyjde z úst, zasunouti zpět už nelze. Dej si půst nebo to vše už konečně nadneseně,

v té poslední hrané scéně naplno to spusť. Dům stojí svoji funkci neplní je vybydlený

nikdo už tam není, žádný smích ani pláč ani žádné sbližování oportunistických 

orgánů zde se nekoná. Je to škoda mnoho nemá lidí kam svou hlavu složit a tady  ten

celek z cihel naskládaných na sebe, ale bez tebe ni žádné scény lidské se tu nedějí

a to ani dnes a také v pondělí. Zazněl výstřel nebo výfuk všechno vystřel, ne 

doopravdy letí kulka, nevidíš ji ale podle zvuku zvýš že svého úkrytu vyšla zcela 

pyšná

 

Na procházku vyšla krátkou nebo dlouhou, jen tak bez okolků vyšla. A už provrtala 

toho nebohého člověka. Ten na nic nečeká padá na zem a krvácí. Spadl na zem není

blázen je jen tak trochu mrtvý už nic neví a nic nového se už taky nedozví. Proč se

to všechno stalo koukám vlevo vpravo je tu mnoho různých lidí, jen tak civí na to 

jeho poslední jím nenaplánované představení v hlavní roli on nebo ty. Takže on již

nikdy nebude, takhle si to tedy chtěl roztančený osude.

 

Neřekl jsem své poslední tiché slovo je tu tělo mé, zle se na mně podívá zatím nic 

ještě neříká. Teskně mlčí nastražené uši v koutě halasně tu mlčí. Nic už nebude

čeká je ještě trochu živ probírá se. V kapse granát z posledních sil odjištěn, výbuch 

obrovský, tlaková vlna je mně plna. A za pár chvil žádné tělo jen jakási hrouda 

masa sotva identifikovatelná, to on umí fakt doopravdy bez pomluvy vše hned

lehce činí. Granát letěl vzduchem dopadl mezi krásná nablýskaná auta, ale to už je

minulost nebo jen tvá vlastní nekonečná nedotknutelnost.

 

Polož ji zpět na ta dřevěná ramínka, je to daná podmínka. Pes sežral kost, vypadala

jako lidská stehenní. Před chvíli si sní hrál a poté už ji žral nebo spíše okusoval 

ty kusy masa za studena. Ne není král co by po dešti kulek vstal, kdo si tu sní sobě 

do kapsy. Jeho součástí je teď v roce pět, tenhle květ zasazen tu v roce tři při té

velké při. Ulice plné lidi projíti se nedá, vítr se zvedá prach se na mne chrstnul.

Podívám se na svou ruku stále tam je prodloužená naděje, toho že se ale zhola

nic neděje. A já tu zbudu stále tu budu otevřenou hubu, jako důkaz toho že mne

stále jenom všechno štve. Existence má zde je zajištěna je však příliš bledá, neví

co má dělat na krajíčku pláč, nikdo neví kdo já jsem vždy jen povrchně odměřen.

 

Vhozen do oné škatulky tak tichý nesmělý, ale já bych chtěl toliko světu říci.

Jsem však v klinči se svou duší, která vždy na špatnou stranu se my stočí ale dále

už neproskočí. Souměrnost je prý krása, nebo něčí tvrdohlavá spása. Je tu trasa po 

ní se dáš a někam doputuješ je to tam krásné ale na druhý pohled to vše zamítneš.