KOST

Anotace: NA TUTY LYRICKÁ BÁSEŃ KRITIK SE POMĚJE

KOST

Kost člověku je celkem vhod, má jich v tom nismu

snad stovky. Zde a v tuto chvíli někdo, pořád ustavičně

do mne střílí. Pln té vražedné píle, znaje i vrub svého cíle.

 

Dej to sem no co, to roztavené sklo krásná podívaná kam

se podívá, v bídě možná prohlídka. Krok za krokem jdu v

ústrety toho všeho sám, zatím netradičně vehementně odepsán.

 

Sedím v trudomyslnosti té mé duše, rozhoduji se syrově a suše.

V krátkosti tak sám životem už řádně rozporcován, na mnoho dílu

teď rozdělen sám sobě jediným známým jedinečným spojencem.

 

Řídím ten vlak co jsem asi i já sám, rychle někam asi spěchám.

Do ponuré nevědomosti myšlenek, spletených a propletených jen

pro sebe. Nevidím nebe kde je v tobě, sám si ho tam tajně nosíš.

 

Kdy postavíš ten nuzný pomník, vyhlížím a je tu mrknutím oka řas.

Kdo vymyslel tolik neviditelných krás, já je nevidím kdo my je osvítí.

Světla svítí krása ženy tvář neotřelá, uprostřed těla krásná ústa políbím.

 

Dokořán otevřené dveře nebudu vpuštěn, prý až někdy tehdy příště.

Krvelačnost bestie je taková prý zlá, jenom tě tak pomalu a něžně 

pohřbívá. Duchaplnost stále tu je kárá, díry v něčích hlavách nesmírné.

 

To je vše co nezná ten pravý vstup, zakup dukaz na ten cíl je odlitý.

Ne nejsem žádný stín kdo to podnítí, rozloben z kraje a čtvrcen stále. 

Dirigent taktovkou jako mušketýr šermuje, hudební těleso poznává

to sloveso. Je konec živá hudba povstala, do balastu všedního dne se

dostala. Kdo my jsme lidé nebo monstra, která by pod maskou masy

stáhla by ti život ze života mapy. Proč jsme tady a proč nejsme lidmi

a proč někteří během života páteř poztrácí.