Ukázat slunci tvář

Už nechci se bát,
ukázat slunci tvář,
po mracích poslat dál,
vše co mě tíží.

Už nechci dál
v sobě tajit nic,
co stejně prodere se ven,
jak umlčený nářek trpícího,
mříží.

Nemám tu na zemi přece času
o moc víc, než každý z vás.
Už nechci podlehnout hlasu,
co okrádat chce mě o každou z krás.

Každou z krás světa, života,
jas letní přírody a bělost pole v zimě,
vzduchu, co vplývá mi do plic a osvěžuje,
nebe, co je jednou zářivě modré
a jindy působí tak tmavě,
že věřit se nechce,
že prosvitne jím paprsek slunce někdy zas...

Snad přeci malý kousek světa, kde stojím,
přivlastnit si mohu na pár chvil,
jež mi osud vyměřil...

Už nebudu se bát,
ukázat slunci tvář...
Po mracích pošlu dál,
vše co mě tíží...