Jako chirurg

Pokoj tak tichý a chladný,
To byl můj operační sál.
Pohyb rukou byl tak ladný,
Jak tanec manželů když začíná bál.

Skalpelem nejdříve naříznu kůži,
Poté ránu rozevřu háky z kovu,
Najednou vzpomenu si na červenou růži...
NE! Nesmím na to myslet znovu!

V záplavu krve už však vidím,
Velký problém, který je třeba řešit.
V tu chvíli se po následcích nepídím,
Někdy je třeba za dobrým účelem zhřešít....

,,Teď, nebo nikdy'' řeknu si,
A rychle rozstřihnu blánu,
Ta jeho trhá se na kusy,
Musím hned zašít ránu!

A ještě zbývá druhá část,
Koukám, kam vlastně vede,
Tuším to, ale nechci se zmást,
Ale co to? Srdce mě zebe.

Nevnímám to, spíš mě teď trápí,
Kde, kruci, začíná ta blána?
Sleduju její růst, vytahuju drápy,
Zbavit se jí musím do rána.

Když její začátek konečně objevím,
Vyškubnu ji i s kořeny jemně
Na chvíli si v hlavě vyjevím,
Jak moc mi teď bude temně.

Srdce už zchladlo,
Blána ho nehřeje.
Tak beru si pádlo,
A jdu sjíždět peřeje
Samoty


Promiň mi to...Ale...chirurg musí zranit, aby léčil