Anotace: Někdy jsou chvilky, kdy by člověk nejradši zalezl pod zem, aby mohl přemýšlet.... a věřím, že moji kamarádi nejsou tací, jaké je ukazuji tady...
Z automatu na mince,
koupím si lístek na žití,
laserový paprsek jarního slunce,
na mou hlavu tiše svítí.
Schovám se za vlasů clonu
a dělám, že tu nejsem,
doma si zalezu za záclonu,
pohrdám i školním plesem...
Představím si svůj vlastní svět,
vypadá trošku jak bublina,
všude kolem je samý květ,
už nemám potřebu jít do kina.
Jediný koho teď snad snesu,
tím je jen můj kamarád,
moje bludy vyslechne bez hlesu,
ale pak se zase ztratí rád...
každý nový čtyřverší začneš moc hezky, pěknou, neotřelou myšlenkou a skončíš ho roubovaně, křečovitě. kdybys vypustila vždycky ty tva druhý řádky, tak se žádnej obsah neztratí a pokud nemáš nic proti volnýmu verši, tak je to významově plná, krásná a chytrá básnička, na který by mě nic nemlátilo do očí.
09.03.2007 15:47:00 | grygaruv atelier
pěkné...sice už byly lepčí,ale 80 bych nedala...na to je tom pěkný dílko...:-)
07.03.2007 14:58:00 | Katka Z
Z mincovního automatu
vypadla poukázka
na jeden život.
Stojím pod baldachýnem
zlaté modře
a přemýšlím -
roztrhat,
nebo
neroztrhat...
07.03.2007 13:59:00 | G.P.