Pohár

Nalévám si pohár sám,
zvolna z něho upíjím.
Každým hltem jenom sám,
své myšlenky ubíjím.

Hladina klesá jak můj čas,
ten kalich je mým životem.
Lahodnost střídá hořkost zas,
Ubývá tiše jindy s třeskotem.

Metaforicky procházím co osud dal,
prožitky od geneze své prostoty.
Co zkazil jsem a dokázal,
všechny míjející životy.

Kolika rukám jsem stéblo podával,
když zabředly v života močálu,
u kolika opuštěných jsem zůstával,
a hasil příčiny požárů?

Kolik jich potom při mě stálo
a kolik nožů do zad jsem obdržel?
Kolik odplat se nikdy neozvalo,
když otěže své jsem pevně nedržel?

Život však není jenom počítání,
ač v sobě pár pocitů viny také mám.
Život je hlavně o hledání,
bodu kde nezvracím z toho co udělám.

Můj pohár ještě není u dna,
a nevím co v něm objevím.
Tak vychutnám si zvolna
a temné mysli ulevím.