Nemělas, maličká, říkat že náhody
jsou jenom výmluva pro ty, co věří,
že život je jenom otázka dohody
mezi tím s rohy a tím v bílém peří.
Nemělas, drahoušku, tvrdit, že štěstíčko
nedá se vytáhnout za bůra z pytlíku.
Mohla říct: Veď si mě, zarostlá cestičko
zítřků a doveď mě k vlastnímu pomníku.
Nemělas, miláčku, zříkat se osudu,
Jenže tys měla se za jinší odrůdu.
Chtěla ses rozhodnout na vlastní pěsti.
Nechtělas prince, co zabije obludu,
tak si teď vybojuj sama svý štěstí..
Moc hezká báseň;-).
O štěstí se musíme postarat sami,
mnohdy známe i ty kroky
a přesto zůstáváme tam,
kde nic nekvete, nebo jen z části,
protože nechceme ve změnu přestat věřit,
jsou moc těžká některá rozhodnutí *ST
13.06.2020 10:28:28 | jenommarie
Moc hezká ... každý z nás si z velké míry zodpovídame za to své štěstí ;)
13.06.2020 08:32:49 | Emily Říhová
Zajímavé dílo. Rozepsala byste se trošku víc o tématu, prosím? Zajímá mě konkrétně, o čem to je, pokud Vám to třeba nevadí.
12.06.2020 23:06:59 | Roser
Konkrétně asi o ničem :) Prostě to vyplynulo že dvou slov v hlavě. A z úvahy, že se člověk může odevzdat čemukoli, čemu věří, přenést zodpovědnost mimo sebe a pak zoufat, že nemůže nic dělat... Nebo se vědomě rozhodnout to neudělat a postavit se skutečnosti, že jeho život je soubor jeho vlastních reakcí a rozhodnutí...
12.06.2020 23:12:53 | Descardea