Východ slunce

Tělo mraku zčervená,
jak dívčí tváře při polibku.
Noc odchází znavená,
na nebi nechává symboliku.

Snad po snech je to zbytek studu,
co kroky z domu provází.
Snad naději věští jež žít budu,
a cítím jak slunce opět vychází.

Mlčení obzoru ruší snad jen ptáci,
co žalují že je tu další den.
Nostalgie co teplo srdci vrací,
pocit že přeci rád tu jsem.