Usínání

Mysl se propadá,
kamsi za mé tělo.
Jak v bublině zahrada,
vše co okolo se dělo.

Táhnou se zvuky zvláštně,
i obrazy ztrácejí obrysy.
Tvář tvoje jak když čte básně,
jediným bodem jasným jakýmsi.

Duše se prostorem smýká,
bezděčně jako smetí ve větru.
Jinými světy na mě realita dýchá,
lákavě jako láska ve květu.

Co je to za příběh jenž přichází,
s poselstvím které mi uniká.
Droga co zabavuje pocitu nesnází,
či pouhý prostor kam mysl uniká?