Poraď si sám

P o r a ď  s i  s á m

Jako dítě, když v srdci máš květ,
Nedokážeš vnímat, pochopit,

Proč dobrovolně opouští svět
Lidé, co zdraví jsou,
Proč jdou se utopit.

Vždyť umřít je nejhůř,
Proč raději neodjet napořád,
Do lesů, nebo do džungle,
Utéct, skrýt se, zapomenout.

Když srdce dospěje, zjizví se,
Zjistíš, že ne před vším utečeš,
Že ne vše se zlepší, dočítáš v dopise,
Že vzpomínky nespálíš,
Že svědomí nesvlečeš.

Že šrámy nesmyješ a bolest neshodíš,
Že ani když obejdeš svět, výčitky nevypotíš.
Že vzpomínku na slzy nevyzvracíš, ať piješ sebevíc,
Už vědí.

Když poprvé výhružka uplakaná,
Ti telefon rozsvítí, že nechce žít,
Poprvé, po tisící,
Od první, desáté holky,
A ty bys už pomalu měl být
Desetinásobný vdovec.

Tak ať ti v uších zní Miro a jeho:
Vtedy jednu radu ti dám
Poraď si sám