Anotace: Ze sbírky Můj svět 2020
Tati!
Snad jsi zdráv!
Korálky lásky
já chtěla namíchat!
Na malou holku si hrát.
Co neznala ještě počítač.
Já tehdy rozšlapala okurky.
Byly to pro mě potvůrky.
A pak utekla
před děsem Tvým.
A schovala se za
každičký rým.
Tati, pořád si nesu
ten svůj spiklenecký smích.
Tati, Ty nikdy nesmíš odejít.
Nevím, jak mohla bych žít!
Chci se stále smát
a malou holkou být.
A hádat,
kde je Sever a Jih.
A do dáli hřmí můj smích!
Kvůli mě si začal šít!
Nikdo neukradne mi ten smích.
Pamatuj!
Ty budeš navždy žít!
04.09.2020 08:10:26 Tomcat
;-) ST
"Při vzpomínkách se na někdy do očí slzy řinou,
snad ty vzpomínky v nás nikdy nezahynou"
04.09.2020 12:30:04 mkinka
Moje řeč. Člověk musí psát, aby se smířil se spousty věcmi. Je to terapie. Léčba pro duši. A prostě psaní dává svobodu psát o věcech, které by byly jinak zastrčené a bolely. Člověk se potřebuje podělit. A já když jsem objevila toto krásné místo, kam svoje verše posílám . Mám radost, že vím, že nezůstanou zastrčené a z těch mých papírů a poznámek, vyjdou mezi ti, jež mám tady moc ráda!
Děkuji opravdu všem za přečtení.
25.08.2020 11:35:53 jenommarie
Úsměvy nejbližších, ze srdce nikdy nezmizí. Snutnopěkná báseň *ST ;-)