Pochyby
Pochyby
Vtíravě myšlenek tok zas hučí,
jak dráty ve zdi mého bytu.
Něco mě sžírá, spaluje a mučí,
když hledám svoji identitu.
Jsem ten kdo chci a na správném místě,
nebo mě vítr náhodně odvál sem?
Mám faulovat a nebo hrát čistě,
být pouhým života ocasem?
Pak ale kolena opráším,
vstanu a rovnám ramena.
Na osud zatím stále stačím,
život je cesta - svítí zelená.
Vezmu si pero a budu příběh psát,
jsem příběh písmen na mé duši.
Sílu našel jsem a nemusím lhát,
srdce mi v hrudí stále buší.
Nevrátí se to co bylo,
co bude sám si maluji.
I z toho co mi zbylo,
dokáži říct že Miluji.
Komentáře (11)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
Když srdce stále buší
svůj příběh můžeš psát
třeba červenou tuší
do diářů krásných ztrát. :)
27.08.2020 22:49:14 | Emily Říhová
Opět děkuji za krásný komentář. Krásný ztráty . . . ten výraz se mi moc líbí.
28.08.2020 05:40:56 | petrzal
Líbí se mi, když autor svízel minulosti přizná a přesto neztrácí cestu k obzoru. To je povzbuzující a čtenář v sobě nemusí nic lámat. To vyústění básně v milostné bohatosti? Tož věru důvod k optimizmu.
Když báseň je ráda*
27.08.2020 20:28:54 | šerý
Ano, pochybnosti, ti věční neúnavní našeptávači, co nám dokáží "zkazit každý táborák"... Je pak příjemné dojít k závěru, že na Miluji jejich hrátky neplatí. Zde to bývá, s dodržením přímosti k sobě samému uvnitř nás, jasné, buď to je či není. Ráda jsem četla petrzale.
27.08.2020 10:07:45 | Vivien
