Bezpříčinný smutek

Jako mrtvá řeka,

smutek tiše stéká,

do hlubin mé duše.

Však pláču pouze suše.

 

To prázdno v mé hrudi,

neskutečně studí.

Úsměv na rtech zamrzl,

rozum slzy převezl.

 

"Nemáš důvod, má milá,

abys smutek cítila.

Tvůj svět je plný krás,

opakuje. Zas a zas.

 

Máš všechno, i přátele,

směješ se s nimi vesele.

Měla bys být šťastná."

-myšlenka to krásná.

 

Nevěřím mu ale,

námitky mám stále.

Smysl mi dál nedává,

má existence šedavá.

 

A tak jenom sedím,

do prázdna tupě hledím.

Vše se točí dokola,

prosím, ať už změna zavolá.